Tenerife!
Tenerife, Kanárské ostrovy 2017
Dovolená za sluncem. Po chladném Islandu přišlo na řadu teplo a sice na Tenerife koncem října. Plán byl následující – strávit polovinu dovolené na chladnějším a zelenějším severu ostrova a polovinu na teplejším a oceánem ke koupání přívětivějším jihu. Dvě zpáteční přímé letenky s místy k sezení dle výběru, dvě kabinová a jedno podpalubní zavazadlo bez priority s WIZZAIR vyšly na krásných 9000 Kč. Let, který trval něco okolo tři a tři čtvrtě hodinky uběhl naprosto hladce. Ihned po přistání na mě opět dýchlo léto v jeho nejvyprahlejší podobě. Označení ostrovů věčného jara sedí přesně. Teplotní rozdíl od Katowic před necelými čtyřmi hodinami je 24 stupňů a z deště, který přecházel v první sněhové přeháňky se stal mírný, ale po celou dobu dovolené neutuchající, mořský slaný vítr.
Z místní služby rent car půjčuji již podruhé v této sezóně Opla. Oproti Islandu a Corse je Astra GTI poněkud jiné kafe jak komfortem, tak výkonem a stojí 2x méně za 2x více pronajatých dní. Srovnávat se ale tyto dva světy moc nedají. Kromě faktu, že jsou ostrovy a pěstují vlastní banány. Na švagrovo doporučení, jsem zvolil místní půjčovnu aut, která má svou kancelář, jako jedna z mnoha, přímo na letišti. Vše proběhlo bez jakýchkoliv problémů a auto stálo přesně tam, kde mě v kanceláři v příletové hale informovali. Přistál jsem na jihu a teď se jede na sever. Do navigace v autě volím město Puerto de la Cruz a po chvíli mi ukazuje zvolenou trasu přes půl ostrova. Jiná cesta vede pouze přes místní středohoří se sopkou Teide na špici. Tenerife není veliké, doprava je hustá, ale cesty jsou v dobrém stavu a okolo celého ostrova, krom severu západního pobřeží, vede rychlostní silnice. Cesta ubíhá a silnice mi nabízí zajímavé výhledy jak na krajinu, která končí mnohdy zakončená dramaticky vyhlížejícími skalisky v oceánu, tak i na zástavbu na svazích místních, nekončících kopců a hor. Celé tyto suché a vyprahlé, pro život nevlídné svahy, jsou zastavěny domy a ulicemi. Jak se blížím k hlavnímu městu Santa Cruz, scenérie viditelná ze silnice, se začíná rapidně měnit. Od letiště jsem pozoroval jen sucho a prach a teď začínám vidět rozdíl severu od jihu ostrova o kterém jsem četl. Vše je nyní svěží a zelenější. Spousta rostlin podél cest kvete a skrze hlavní město projíždím nekončícími alejemi vzrostlých stromů, které vnáší do města příjemný stín a chlad. Ještě pár desítek minut a jsem na místě. Puerto de la Cruz, které mě bude dalších pět dní hostit je různorodé a zajímavé město, které z poloviny leží na rovinatém pobřeží a z té druhé, na svahu místní části pohoří. Zdejšími spletitými uličkami a jednosměrkami jsem dorazil k Hotelu Taoro Garden, který je skryt v pomyslném středu města a ponořen do místního parku, kde se ráno a večer chodí běhat a posedávat na lavičkách pod palmou s výhledem na sopku Teide.
Protože jsem vyčetl na několika cestovatelských webech, že je sever známý díky silným a vysokým vlnám, svou ne zrovna velkou přívětivostí ke klasickému rekreačnímu koupání a protože jsem se o tomto tvrzení musel sám na vlastní kůži přesvědčit, což mělo za následek rozesmáté obličeje a pobavené poznámky všech přihlížejících, opalující se směsice místních a turistů, ihned poté co mě po dvou minutách zápasení s dvoumetrovým živlem zcela nedůstojně oceán vyvrhnul na sytě černou pláž jako zdechlého sumce a já se s pošramoceným egem, čelem i kolenem odpotácel lízat si rány, přišly na řadu další kratochvíle, které toto zelení prorostlé město nabízí.
Jedno celé odpoledne zabral rozlehlý, zvířecími programy a suvenýry nabitý LOROPARK. Přirovnal bych to k zoo, kde si užijete show s delfíny, lachtany, kosatkou, tučňáky(!) a papoušky a kde si zasloužilý umělec, papoušek PEPÉ, získá svými kousky nejedno srdce návštěvníkovo.
Tento park se mi velmi líbí a když se zde procházím, objevuji vodopády, bambusový les, rybníky s kói kapry a mnoho dalšího i z rozmanité flóry zdejšího podnebí. Žádné zajímavější gastronomii se v parku moc nedaří a tak je nabídka s obdobou místních chutí podobná jako v našich tuzemských zoo. Lístky jsem kupoval na recepci hotelu za 25 € kus. Na místě už lístky stojí 32 €.
Dalším zážitkem pro mě byla botanická zahrada JARDÍN BOTÁNICO. Za symbolické 3 € vstupného se ocitnete v zahradě z 18. století, kde vás obklopí taková paleta zeleně, že budete hledat slova jen stěží. Uvidíte na několik tisíc druhů rostlin, včetně kráčejících stromů, přesliček a pro změnu také nějakou tu palmu. Lavičky přímo vybízejí k soukromému posezení a schlazení se ve zdejším příjemném vzduchu. Toto místo si budu pamatovat navždy. I jeho vysokou a krásnou zeď, kterou jsem hledajíc vchod špatným směrem, téměř celou obešel.
Na jeden celý den se vydávám poznat národní park na severu ostrova – Parque rural de Anaga. Cesta jak ji znám z přejezdu od letiště se mění na menší a ještě menší, až se ztrácí na úpatí pohoří v malé vesničce, kterou ani nenalézám na mapě. Věřím navigaci. Je celá ve španělštině. Věřím navigaci! Je přece na rozdíl ode mě místní. Začíná stoupání, motor GTI se nyní hodí. S Corsou by to bylo utrpení. Výkonný motor na těchto silnicích polyká benzín jako strýc z Moravy štamprle po mastném obědě a silnice jsou užší s každými sto metry převýšení. Do toho se to celé kroutí a občas nějaký autobus. Chce to nervy, ale je to krása. Po dvaceti minutách se dostávám zase do zóny zeleně. Vítá mě kamenná deska se jménem parku a první vyhlídka na silnice a městečka pode mnou, která jsem před malou chvílí projel.
Tyto vyhlídky jsou fajn, ale je třeba být na nich krátký čas, aby sem mohly zaparkovat další vozy, takže jedu dále a vjíždím na několik dalších kilometrů do tunelu, který tvoří koruny vzrostlých stromů. Občas se objeví na útesu vyhlídka na jednu či druhou stranu hor. Na jedné ze zastávek stojí občerstvovací přívěs, který ve svém repertoáru nabízí teplé nealko, horkou kávu a sendviče, které od božího rána neviděly lednici. Teplota, kterou hlásí vůz je 29 st C. Ještě pár kilometrů a měl bych vidět pláž, která je na ostrově vyhledávaným centrem surfařů – Playa de Almáciga. Mezi mohutnými skalisky položená pláž se vine podél jediné cesty, kterou lemují tři či čtyři malé taverny a jedno malé pěkné ubytování. Parkuje se velmi nesnadno, protože veškeré volné místa jsou určené pro turistické autobusy, které vychrlí desítky důchodců všech národností, aby jako kobylky obsadily všechny volná místa v místních podnicích. No, urval jsem si jedno pro sebe abych si dal oběd, na který budu ještě dlouho s chutí vzpomínat. Jako zcela první položka menu byla „ryba dne“. Je vybráno, ostatnímu stejně nerozumím. Čiperný shrbený stařík, který se mě jal obsluhovat, po mém výběru gestem naznačil něco ve smyslu skvělé volby a zanedlouho jsem měl na stole obří smaženou rybu s pevným bílým masem, zasypanou desítkou pečených stroužků česneku, bílý chléb, dvě pálivé chilli omáčky a místní specialita – brambory vařené ve slupce v mořské vodě.
S přáním dobré chuti, se tento přikrčený bělovlasý pán, který zcela jistě byl v dobách svého mládí a zdravého chrupu, dlouhán a fešák, stejně čiperně a se stejnou servilností utekl obsloužit ostatní stoly. Vše bylo kulinářsky dokonalé! Notnou chvílí po obědě ještě sedím a pozoruji, jak svět okolo žije. Ačkoliv v této vesnici není více než 12 staveb, všichni se smějí a klábosí, dole na pláži se vyjímají světlá těla na černém písku, jako pruhy na hřbetě zebry a vlny dělají z místních surfařů nadšené, dovádějící děti. Tohle vše, je cestování. Tohle vše je svět, který je pro nás, dnes tak lehce dostupný! Celý oběd mě vyšel na lidových 120 Kč i s chlazeným pitím a tak nechávám slušné tipsy, abych se poklonil i manželce v kuchyni, která je nejspíše zodpovědná za toto přepychové jídlo. Druhou cestou z kopců, se vracím v odpoledních hodinách zpět do Puerta a večer si objednávám zasloužený drink v místním plážovém baru. Při této příležitosti jsem objevil vynikající zdejší rum – AREHUCAS, který se dělá bílý i klasický a je k dostání snad v každém z podniků za velmi slušnou cenu. U nás je také dostupný a mohu jej doporučit pro jemnost a celkový projev. „Blanco? Negro?“ optá se mě obsluha, když jsem ji požádal, aby mi donesla ochutnat něco z ryze domácího alkoholu. Nikdy jsem nepreferoval bílý rum, takže se slyším říkat „negro please“ a sotva se otočím, stojí Arehucas přede mnou a obsluha dokonce donesla s sebou na ukázku obě láhve tohoto rumu. Kdo mě zná ví, že jsem v ten moment byl nadšen z objevu. Cestou zpátky do Katovic, jsem kvůli těmto lahvím, dokonce musel zanechat na ostrově něco z obsahu mých zavazadel!
Sever jsem si nade vše užil, přišel čas změnit podnebí a odebrat se na druhou stranu Teide. Na slunný jih. Protože východ a sever už byl projetý, proč cestu na jih nevzít západně. Skály Los Gigantos mají zvuk a prý se musí vidět. Ještě před nimi leží Masca, jedna ze tří vesniček na ostrově, která nemá přístup k moři a pro svou polohu a charisma zdejší scenérie, má turisticky vysokou oblíbenost.
Navigace nastavena. Tento den přejezdu je za celou dovolenou nejteplejším dnem – auto ukazuje 39 st C a na slunci je zde v horách ještě jistě o pár stupňů více. Z města vyjíždím podél pobřeží a tak míjím banánové plantáže a foliovníky, přístavní malá města a také tunely, vyhloubené do zdejších skal. Oceán mě vede až do města Garachico, kde mohutný kus skály ční z oceánu, jen malý kousek od pobřeží. Hnízdí zde mořští ptáci a já na malou chvíli stojím, abych si to mohl vychutnat a vyfotit.
Jsem sotva pár kilometrů za městem a navigace mě už zase vede prudkými a úzkými uličkami do hor. Zde je na rozdíl od národního parku, všechno pokryté sukulenty, kaktusy a další florou, která zvládá teplo a sucho. Cesta dostává nový ráz. Od nynějška až zpět do nížin, se cesta bude klikatit na strmých serpentinách, kde spolujezdec pod svým okénkem uvidí jen strž, která se line do údolí pod námi a řidič jen skálu těsně okolo svého zrcátka. Občas místo vydlabané do skály pro vyhnutí se protijedoucím a modlit se, aby za další zatáčkou nebyl autobus. Když jsem dostatečně vysoko, začínají se objevovat vyhlídková místa.
Hned z prvního vidím, jak se cesta, která je už za mnou, vine jako had, dole pod mýma nohama. Kilometry a kilometry. Nerostou zde téměř žádné stromy a je tak vidět na celý horizont. Příroda na tomto místě vypadá jako z májovek o náčelníkovi Apačů. Ještěrky šustí jen kousek od místa, kde stojíte a čekají jestli něco turistovi neupadne na zem nebo nevylije-li nějakou vodu. Jedno jablko neubude. Když hodím malý kousek do křoví vedle sebe, ihned slyším šustění probíhající rvačky a všechny ještěrky i se šťavnatou trofejí, mizí někde v křoví ve svahu pode mnou.
Santiago del Teide. Po několika hodinách úmorného vedra, rychlých zastávek na focení a vyhýbání se autobusům v místech pro jedno auto a jeden bicykl, je to první větší město a moje místo k delšímu odpočinku. Santiago je svou hlavní ulicí velmi podobné městům z mexických telenovel. V potravinách hledám studenou vodu a nějaký z místních nanuků. Ceny jsou tady o poznání méně přívětivé. Litrovou vychlazenou vodu s příchutí citrusů a dvě zmrzliny mě vyjdou v prťavých potravinách více, než celý oběd před pár dny na pláži surfařů. Město je čisté a klidné. Je něco po poledni a místní mají samozřejmě dobu siesty. Venku není tedy ani živáčka kromě jednoho ginger psa se našla pouze schránka pro poslání pohledů.
Jedu dále asi dva kilometry a prostorná vyhlídka mi nabízí vesnici Masca jako na dlani. A přímo z ptačí perspektivy. Paráda. Cestování sem, by stálo za to, už jen pro tento jeden pohled.
V úmorném vedru fotím jako blázen a ještě dlouhou chvíli stojím a jen koukám. Okolí je mi povědomé. Obrazy, které se zde přede mnou tvoří, zachytávají podobnou scenérii, jakou jsem viděl na fotkách od cestovatelů z And v Jižní Americe. I samotný název vesnice Masca, evokuje v mé mysli odkaz na tento kontinent. Vesnice byla okupována autobusy a turisty, takže jen pár rychlých momentek a zpět do Santiaga.
Jižní cesta podél západního pobřeží vede k Los Gigantos. Název není nic nadneseného. Pohled na útesy je omračující a dole, kde se černá barva skalisek potkává s oceánem, se míjí jedna plachetnice za druhou. Ještě chvíli na to koukám a zase se vydávám na cestu. Další zastávkou bude až jih.
Costa Adeje. Zase uličky a zase jednosměrky. Nicméně je město zcela jiné. Dva rozdíly jsou vidět na první pohled. Nejen, že zeleň je zde jen na příděl, ale město žije. Zatímco se severní pobyt prezentoval jako uvolněná, klidná a tichá dovolená v zeleném ráji, zde to vše pulsuje, pobíhá, hlučí a pokřikuje. Věkový průměr se se změnou lokace snížil minimálně o 20 let a jednu generaci. Turistů, hotelů, pensionů, klubů a restaurací je tu nepočítaně a navigace mě vede přímo k mému ubytování. „Ahora! Flamingo beach mate!“ Tento klub vypadá opravdu skvěle! Zavazadla od vozu mi odnáší recepční a když jej přitom následuji, míjím restauraci, která má připomínat posezení v některém z Cadillaců jako u Mazaného králíčka a musím se pousmát.
Apartmán, který mám zamluvený je prostorný a zcela nový. Balkón je směrem k přístavu, jacuzzi a střešnímu bazénu s přilehlým barem. Tady se mi bude líbit. Jih je jako stvořený pro nicnedělání. Kryté pláže bez nebezpečných a silných vln, všude se nosí drinky a dohazovači vás nutí ochutnat zrovna tu jejich kuchyni. Vodní zábava na skútrech či padáku nesmí chybět. V přístavu, který je co by kamenem dohodil daleko, kotví katamarány a plachetnice, které berou turisty za delfíny a šnorchlováním. Také chci na moře a tak si vybírám ze služeb kanceláří, kterých je zde přehršel. Katamarány vynechávám. Jsou hlučné, je na nich několik desítek lidí a není zde tedy žádná možnost klidné plavby a nemačkání se u provazů s další kupou opocených spolucestujících, jakmile se objeví na hladině ploutev.
Volím raději malou plachetnici. I s kapitánem je nás celkem dvanáct a za usmlouvanou cenu 32€ za osobu jsem spokojen. Tři hodiny plavby byly velmi příjemné, dostalo se nám jednoduchého občerstvení a polského piva spolu s delfíny a možností si zaplavat se šnorchly ve kryté zátoce plné barevných ryb. Při klábosení s ostatními zjišťuji, že jsem vyhandloval plavbu za 60% jejich ceny. Zřejmě jiná kancelář a méně smlouvavý obchodník. Co se týče cen, rozdíl od severu je znát. Drink už nestojí 7€ ale 12€. Rum, který jsem si dával na severu zde stojí 2x tolik. I v obchodě s potravinami je poznat rozdíl. Je nutno podotknout, že zde jsem ale ve středu samotného dění.
Vzdálen od moře jsem maximálně 50 metrů a od hlavní ulice s obchody, lékaři a dalšími hotely ještě méně. Je to zkrátka jih, kde se pije, utrácí a tancuje. A protože jsem nechtěl zůstat pozadu, na další zážitky již nezbyl čas. Dny nicnedělání prokládané drinky, plaváním a opalováním utíkají velmi rychle a tak brzy vracím auto zpět na letiště, které je teď jen krátký kus cesty od mého města. Vše se zdá být v pořádku. Auto je vráceno a jsem odbaven. Má cesta protentokrát končí.
Michal
