Miláno!
Miláno, Itálie 2018
Velkolepé, majestátné a romantické. Právě tak vnímám historické centrum města Miláno. Když jsem hledal destinaci pro únorový prodloužený víkend, která by byla vzdálena okolo jedné hodiny letu, ze všeho nejlépe mi vyšlo Miláno. Zpáteční letenka pro dva z Katowic s priority, místenkami a palubními zavazadly u společnosti Ryanair stály 3200 Kč. Hodina a půl letu, přistání na letišti v Bergamo a nasedám do autobusu přímo před příletovou halou, který jede na hlavní nádraží Milána – Stacionale Milano centrale. Nemohu říci, že by se mi něco z toho co vidím z autobusu cestou, líbilo. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale vypadá to tam jako, když jedu Polskem mimo dálnici na Krakov. Pro ty kdo to neznají přiblížím. Cestou vidíte pouze, polorozpadlé budovy, sklady a překladiště, různé betonové stavby, neupravenou zeleň, haldy všeličeho a miliony billboardů na cokoliv. Sever Itálie je průmyslový a je to zde znát. Ještě velký kus samotného Milána se výhledy moc nemění. Jakmile se autobus dostane do okolí starého centra, Miláno ukazuje svou druhou tvář. Budovy už nepřipomínají stoleté sídliště, ale spíše bankovní a úřednické domy. Asi po hodině jízdy vystupuji na hlavním nádraží.
Pěšky mířím hlouběji do města a po deseti minutkách a krátkém hledání jsem u cíle. M2M Milano B&B je ubytování, které by mi mělo poskytnout útočiště na další tři dny. S pinem zaslaným dopředu, překonávám hlavní dveře (vzpomínka na Island) a v prvním patře mě čeká maličká recepce, kde si od mladé slečny přebírám klíče spolu s mapkou centra města a pár vysvětleními nejkratší cesty k metru, obchodu apod. Pokoj není velký, ale pro mé účely dostačující. Je velmi pěkně zařízen a nechybí zde nic, co bych mohl postrádat. Vyhřívaná podlaha mě po pobytu venku v tomto počasí brzy zahřeje. Svou první kávu v Itálii si dávám na pokoji z přístroje na pody. George by měl radost. „Nespresso, what else?“ Je zima a tak se světlo vytrácí velmi brzy. Dnes to už na velké špacírování nebude. Malý nákup studené večeře v místních potravinách, horká sprcha a přelouskání místních desítek programů televizních stanic zakončuje můj večer. Dokonale mě uspí italská soutěž o nejlepší svatbu, kdy se už týden před akcí kamera plně věnuje čtyřem zapáleným šíleným snoubenkám.
Následující dopoledne a poledne budu věnovat památce a umění Leonarda a místním kostelům. Asi měsíc předem jsem zajistil lístky, abych měl možnost vidět obraz na zdi místní klášterní jídelny, který zná celý svět – obraz Poslední večeře. O tuto výstavu je veliký zájem a denní rozvrh je pevně daný. Tvoří jej malé skupinky turistů, které se posunují jako had v patnácti minutových intervalech celou výstavou. Nesmím zmeškat svůj vstup. Abych měl jistotu, přicházím v neznámém městě dříve. Tento plán jsem neměl sám. Na malém náměstí před touto církevní stavbou posedávají páry i skupinky dalších hostů. Všudy přítomní holubi se procházejí mez námi.
Stihnu projít ještě kostel, ve kterém probíhají modlitby. Je čas. Vydávám se do mé, vlastní, patnácti minutové skupinky a dostává se nám poučení o nutnosti dodržování souboru pravidel chování, v místnosti s dílem velkého mistra. Atmosféra za tmavými, elektronicky ovládanými dveřmi, by se dala přirovnat ke mši svaté. Mezi lidmi je ticho a občas je slyšet šepot. Máme čtvrt hodiny k tomu, abychom si užili toto dílo a místnost, ve které je Poslední večeře „doma“. Devadesát procent mé skupinky má hotovo ani ne za půlku času, včetně desítek fotek z různých úhlů a už postávají u výstupních dveří. Vzhledem ke 120€, které stály dva lístky na tuto tichou show, se mi čtvrt hodiny jako dlouhá doba nezdá. Alespoň mám šanci si to naplno užít. Personál zanedlouho dává pokyn k opuštění místnosti, protože na druhé straně tmavých skel, se tiskne dalších pár šťastlivců, kteří chtějí také svých patnáct minut. Za dveřmi nás čeká velká dotyková televize, kde je dílo zobrazeno ve vysokém rozlišení, a vy si tak můžete dotykem zvětšit či oddálit jakoukoliv část díla, které jste měli před malou chvíli před sebou. Skvělé a tleskám! Vědět to, tak si večer předtím přehraji začátek filmu Šifra mistra Leonarda.
Po opuštění výstavy skrze povinnou část se suvenýry se vydávám hledat restauraci. Už se velmi těším na místní kuchyni. Na jedné z hlavních tříd, je zastřešené a vyhřívané posezení přímo před restaurací na chodníku. Zde to bude fajn, mohu jíst svou pastu a Miláno bude chodit kolem mě. Zůstal jsem jen u prvního malého chodu, ještě mě toho hodně čeká. Pasta Carbonara a ristretto vyjdou na věru pichlavých 18€. Spolu se vstupenkami na výstavu jsem pořídil také dvou a půl hodinový maratón s výkladem po nejbližších a nejzajímavějších kostelích a uličkách centra, včetně představení Castello Sforzesco.
I když takové skupinové seance nemusím, toto mě bavilo. Kostely, které jsem si mohl projít a nafotit, bych jinak zcela jistě minul. Zajímavé informace o bydlení ve městě a zdejších zvycích jsem také velmi uvítal. Třeba informaci o tom, že abych zde mohl zakoupit byt, bych musel být minimálně dealer kokainu napojený na jeden z kartelů. Hrad Sforzů svou dominancí a velikostí bere dech.
V místní hradní galerii je výstava věnována mistru Michelangelo Buonarroti. Dnes uvidím dílo i druhého proslulého umělce té doby. Výstava je decentní a velmi prostorná. Nějakou dobu sedím na lavičce a vstřebávám co vidí mé oči. Tady mi nikdo čas neměří. Za méně okázalou cenu 15 € mě nikdo nepopohání dále a tak si to mohu vše vychutnat.
Celé to obrovské nádvoří a další s přilehlých velkolepých prostorů dávají cestu myšlenkám o tom, kolik lidí, času a kolik materiálu takový kolos pro svou stavbu potřeboval. Jak brutální kdysi byla síla člověka, když musel žít v ochraně takovýchto zdí.
Na druhé straně hradu mě vítá pěkný, rozlehlý park se stavbou vítězného oblouku na jeho konci. Zdejší kolotoče, sportovní hřiště i lavičky jsou plné. Na to, že je únor, umí tento park žít. V restauraci na pěkném bulváru u Piazza del Cannone si dávám druhý chod. Naprosto všechno bylo plné. takže jsem skončil v místním steakhausu, kde se dávím hovězím burgerem namísto rizotta, saltimboccy nebo lasagní. Klasický set středního burgeru, omáčky, hranolek a nealka si zde cení na 12 €. Cestou do centra musím zase zpět, takže znova procházím parkem a také hradem. U fontány před hlavní branou si dávám první letošní zmrzlinu.
Je opět pozdní odpoledne a za chvíli se začne stmívat. Vydávám se tedy směrem ke katedrále Duomo. Pomyslný turistický vrchol Milána. Jdu přes hlavní bulvár a obchody mě nutí kličkovat ze strany na stranu. Těch pánských obchodů s obleky, parfémy a koženými aktovkami! Pojednou stojím u obchodu pro vousáče, který je spojený s barberem. WOMO. Tak se to zde jmenuje. Milá obsluha s perfektní angličtinou se mi okamžitě věnuje a po dvaceti minutách představování, vysvětlování, očichávání a rozhodování si sebou odnáším kompletní pečující set o plnovous značky Bullfrog spolu s neotřelým a velmi originálním parfémem značky tohoto butiku. Zakoupený parfém byl jednoznačně kup století. Benzoin a kůže jako převládající složky, mi za 120 € zajišťují v dnešní době tolik nedostupnou originalitu. Dodnes lituji, že jsem nezakoupil i některý z dalších. Do Česka nezasílají. Tedy příště.
Krom neskutečného počtu butiků a parfumérií všech značek se v Miláně daří sladkým krámkům, tedy obchodům s nepřeberným množstvím bonbónů, lízátek, čokolády, pralinek, buchtiček, dortíků, zmrzliny a dalších možných sladkostí, které vás jen napadnou. Lidí kolem mě s každým dalším krokem přibývá a koncentrace světel, hluku a života vůbec, dává znát, že slavné náměstí před katedrálou už není daleko. Venku je už šero a já přicházím právě na rozsvěcení náměstí a Duomo.
Prostor kolem je opět velkolepý a pohled na katedrálu je neuvěřitelný. S únorovým, zamračeným, tmavým nebem na pozadí je Duomo až středověce zlověstné. Genius loci se zde nedá zapřít. Co mi kazí dojem je přítomnost černochů u každého východu z náměstí či hlubin zdejšího metra, aby na mě házeli pletené náramky a snažili se ze mě vymámit co nejvíce eur. Nejeden náramek mi přistál na rameni s tím, že mám zaplatit 20 €. Nechovají se nebezpečně, ale je jich vždy pospolu několik a zahrazují cestu všem, co kolem nich musí nutně projít. Okolo stojící vojáci a policisté, kteří ve městě hlídkují u turistických míst, tomu všemu jen přihlížejí. Další aspekt, který je na ulicích centra nepřehlédnutelný, je počet žebravých bezdomovců. Jsou téměř na každém z konců ulic a u každého z kostelů.
Setmělo se a katedrála spolu s obchodní pasáží září milióny světel do noci. Lidí je bezpočet a proplétám se mezi nimi do centra obchodních domů. Na zdejší křižovatce se třikrát točím na slabinách zlatého býka na levé patě. Poutníkům to prý přináší štěstí a kolemjdoucím to přináší jistou dávku pobavení. Mezi butiky gigantů světového oděvnictví a šperkařství procházím cestou k Teatro alla Scala – svatostánku světové opery. Dnes se na pokoj nevrátím metrem ale projdu si město. Míjím naprosto úžasné butiky pro mladé budoucí milionáře a ložnicové studia, které jen ve výloze mají věci v ceně menšího rodinného domku na Moravě. Cesta mě dále vede kolem hotelové části okraje centra a přilehlého velkého parku. Na pokoji jsem něco před půlnocí a po sprše následuje druhý díl všehoschopných zuřivých snoubenek.
Poslední den jsem obdivoval památky, slavnostní brány, sochy a další historické kusy, které dělají z tohoto města takovou podívanou. Navštívil jsem také velmi upřímně vedenou mši v katedrále, poté co jsem prošel kontrolou u vojáka se samopalem. Na návštěvu střechy s výhledem na město bylo příliš větrno a kluzko. Tedy někdy příště. Večer už mě čekal pouze návrat na letiště a zpět do Katowic. Miláno je městem na pár dní a bude se jistě líbit všem, nejen pro svou módní povahu, ale také pro historií nabitý, osobitý pocit, který ve vás jeho návštěva zanechá.
Michal
