Faerské ostrovy!

Faerské ostrovy, Dánsko 2019

Lofoty! Norsko! Je zima 2018. Jako každou zimu mě přepadla chuť cestovat a právě Lofoty mě zaujaly. Startuje fáze nadšení. Ostrá a příkrá skaliska čnící ze studeného moře, jako had se vinoucí úzká silnice kopírující pobřeží, rybářské barevné vesničky kam se člověk podívá. To je to místo. Pár hodin na internetu a kalkulace na další cestu na sever je hotova. Za letenku 16 tisíc, za ubytování na každý den 4-5 tisíc, auto 24 tisíc. Jídlo a další výdaje nepočítám, ty totiž jsou téměř neměnné ať už cestuji kamkoliv. Za pět dní mám tedy součet někde u 60-65 tisíc. Pohled na bankovní účet mi přivodil fázi zklamání. Lofoty budou muset ještě počkat.

Hledám tedy dále. Zadání neměním. Skaliska, moře, silnice v podobě hada a tak dále. Cestovatelská záložka NY Times hlásá: „Nejpanenštější ostrovy světa jsou v Evropě! Faery!“ To zní skvěle. Opět pár hodin hledání a další kalkulace. Letenka 9 tisíc, ubytování na den 4-5 tisíc, auto 13 tisíc. Podtrženo krásných 47-50 tisíc. Jede se na Faery! Opět se dostavuje fáze nadšení.

 

 

Faery jsou opravdu malé a cíl je tedy jasný, dojet autem kam se dá a vidět co nejvíce. Plavbu lodí nebo přelet vrtulníkem vynechávám a s tímto rozhodnutím odpadá pár ostrovů. Pořád jich šest zbývá. Ubytování na ostrovech je pomálu a aut k pronájmu také, takže je dobré vše zařizovat s předstihem. Já zvolil na pět dní dvě destinace. První ubytování jsem si zvolil na ostrově Vágar nedaleko letiště. Ubytovat se zde, se ukázalo jako zdaleka nejlepší volba, kterou ostrovy skýtají. Druhé místo k přespání jsem si vybral v jedné z nejseverněji položených vesnic položené na čtvrtém z ostrovů v údolí, které je jako vystřižené z první stránky National Geographic.

 

Letí se z Prahy do Kodaně a pak dále na Faerské ostrovy. Na letišti v Kodani si během čekání na přestup na ostrovy dávám „pylsur“, tedy párek v rohlíku s opraženou cibulkou. Na severu je to klasika stejně jako pizza v Itálii a pro mě je to vítaný lehký oběd. Navíc je to jedna z prvních indicií, které určují, že jsem opět ve Skandinávii. Ještě koupit láhev Ginu a to raději zde, protože netuším jaké jsou možnosti na ostrovech, které se počítají mezi nejdražší destinace světa. Lety jsou příjemné a za necelé čtyři hodiny s přestupem jsem na místě. Letiště je opravdu velice maličké. Přistává se povětšinou v mlžném oparu a dešti na skutečně krátké ranveji za docela silného větru. V praxi to znamená adrenalinové prudké brzdění ihned po dosednutí letadla a opravdu jsem měl chvílemi pocit, že nás to bere do smyku. Lidé sedící okolo mě jsou ovšem stoicky klidní a čtou si knížku nebo dojídají palubní snack. Pro mne zážitek, pro další jen denní běžná rutina. „Vítejte na Faerských ostrovech! Počasí nám přeje a venkovní teplota je krásných 14st. C, užijte si pobyt a těšíme se na další společnou cestu! Loučí se kapitán s posádkou…“ Dostává se mi úsměvu letušky a kapitána na rozloučenou a deštěm přebíhám do příletového pavilonu, kde se náhle ihned za dveřmi mačkám s ostatními cestujícím ve zcela nabité kavárně. Snažím se rozkoukat a zjišťuji, že to vlastně není žádný příletový pavilon, ale duty-free obchod s kavárnou a halou pro odlety a přílety zároveň. Na pavilon zde není místo. Ostravské letiště je oproti zdejšímu obrem. Ujdu doslova pár kroků s davem z mého letadla a jsem venku před letištěm.

Jsem zde! Opět se mi do plic dostává vzduch, který je mi věrně znám. Chlad, sůl, voda a jemný závan zeleného vlhkého mechu. Mix, roznášený větrem, který jsem cítil na Islandu. Co je také stejné, je kombinace barev. Černá vulkanická půda, šedé nebe a křiklavé směsi zelené. Co teď? V emailu od Rentcar mám pokyny, že mé vozidlo stojí v sektoru C 21. Na jednotlivé parkoviště vede tubus chránící cestující před deštěm a každý východ je jeden sektor. Bod pro Faery. Auto je odemčeno, klíče jsou v přihrádce u řadící páky a wifi je nastaveno. U volantu jsou pokyny pro řidiče a dopravní pravidla platící na ostrovech. Z mého sedadla v letadle do otočení klíčku v pronajatém autě ani ne deset minut! Další bod pro Faery.

 

 

Nádrž je plná a navigace mě vede skrze mlhu a déšť k prvnímu ubytování. I když jsem věděl, že jsou ostrovy malé, nenapadlo mě, že nebudu řídit ani pět minut a budu v cíli. Přejel jsem sotva jedno město severského stylu, tedy pět ulic a jeden hřbitov s kostelem a dva až tři kilometry za městem je můj pronajatý domek ve vesnici Bøur. Ve svahu stojící, s jednou stěnou kamennou, černými prkny, trávou na střeše a veliké francouzské okno směrem na záliv. Záliv však chybí. Skrze mlhu není vidět dále než pár metrů od břehu a tak si budu muset na scenérii, která mě k výběru právě tohoto ubytování vedla, ještě počkat. Vše v dohledu je nasáklé vodou. Všudypřítomný mech, tráva pokrývající střechu mého domku i vlna ovcí pasoucích se na této střeše. Vzduch je také prosolen mořskou vodou a pár desítek metrů nade mnou se v mlze ozývá křik racků, kteří hnízdí nedaleko na skále. Je jedna hodina po poledni a je na čase vydat se zajistit si proviant na pár dalších dní. Ve městě Sørvágs, kterým jsem projížděl z letiště, jsem míjel potraviny PE s logem takového zeleného, smějícího se písmene „Á“ a jde se tedy na první nákup. Uzený losos, slanina, dva druhy suchého salámu, tonic, rebarborový sladký závin, severský typ taveného sýru s krevetami , pečivo, čokoládové tyčinky, které jsem nikdy neviděl, vejce a mléko, rajčata a ostružinová marmeláda. Vše co budu na následují dny potřebovat. Platím $$$ a do navigace volím první místo z mého seznamu zastávek na ostrovech. Vestmanna je malé město na druhém z ostrovů a tak mě čeká první zdejší podmořský tunel a krajina ve formě zelených skalisek, lososových farem v zátoce mezi nimi a černá asfaltová vozovka, která vypadá jako jizva na úbočí příkrých skal.

 

 

Jakmile mě navigace dovede do cíle mířím úzkou silnicí nad město, které je na samé špici zdejší zátoky a tak se mi naskytne možnost projet kolem několika ve skále vytvořených a nad sebou položených zádržných nádrží pitné vody. Takové na ostrovech ještě uvidím několikrát. Počasí se neustále mění a tak po návratu zpět do Bøuru konečně vidím to, co se mi po příjezdu schovávalo v deštěm napuštěné mlze. Výhled, který ode dnes na další tři dny budu vídat ze svého okna, si budu pamatovat navždy. Bez přehánění. Naprosto jako ze zdejších pohlednic. Dobrou půlhodinu na to koukám a následuje horká sprcha, francouzská polévka ze sáčku, která mě provází na každé cestě na sever, káva s rebarborovým závinem a jdou se studovat turistické prospekty z letiště. Gin & Tonic je také další z věcí, které mě cestami na sever pravidelně provází a tak po pár skleničkách usínám do sluncem prozářené noci.

 

Ráno je výhled ještě jasnější a tráva ještě více září fosforeskující zelenou barvou. Nemusel jsem se vstáváním spěchat, na rozdíl od Islandu, kde mě denně čekala mnohakilometrová trasa, zde mám všechny dostupné ostrovy v příjemné vzdálenosti. Po snídani se vydám do nejseverněji položené vesnice na tomto ostrově s úchvatným pohledem na vodopád padající ze skály přímo do moře. Gasadalur je malá osada ve svahu s jedním či dvěma možnostmi k ubytování a malým kempem pro pár campingových vozů. Když si jdu fotit vodopád, vypadá to, že vítr zde snad nikdy neutichá. Cestou zpět dnes vidím to, co mi včerejší počasí zastřelo mlhou. Míjím letiště a přistávací dráhu a teprve dnes zjišťuji, jak je ranvej ve skutečnosti krátká. Navigační světla na začátku i na konci ranveje jsou totiž už postavena ve vzduchu na pylonech, které se svažují do prázdnoty pod skálou. Ve městě Vága hned za letištěm je moc pěkný kostel a protože mám hřbitovy a kostely ve Skandinávii rád, jdu se podívat i sem. Chvíli se nechám unášet místní tichou krásou a pietní atmosférou a vydávám se dále.

 

Po pár kilometrů dlouhé procházce po stezce vinoucí se kousek za kostelem do zdejších kopců se opět pouštím na cestu na druhý ostrov. Cílem je nyní hlavní město Tórshavn. Město není nijak veliké a nespěchám tedy přímo do centra. Když je možnost odbočit na periférii města mezi oblast vysoko na skále, kde se jako barevný had roztahuje nekončící zástup jednopatrových, plechem a dřevem pobitých rodinných domů, neváhám. Objevuji tak zdejší styl stavění komunitních domů a s malými kruháči mezi domy jako konce desítek slepých odboček z hlavních ulic ve středu této oblasti. Na první pohled si všímám posedlosti zdejších obyvatel trampolínami pro děti. Téměř každý třetí dům má na své miniaturní předzahrádce onu kulatou pérující věc a tento trend později vídám ve všech větších městech. Blíží se poledne a já parkuji v samotném srdci centra hlavního města na dohled u přístavu za hotelem Tórshavn a hledám, kde si dám oběd. Na molu je bistro a kavárna Kaffihúsið, kde si dávám lehký oběd a zdejší ostrovní silné pivo.

 

Za oknem pár metrů od mola vidím, jak se na maličkém náměstí staví pódium a stage pro nadcházející noc, kdy zde propuknou oslavy svátků slunovratu, nejsilnějších to svátků v roce. Centrum nabízí spletité uličky mezi domy, které zde vyrostly bez zjevného řádu a jsou tak stejně svérázné jako celý tento ostrov. Dvě ulice nad přístavem se rozkládá nejstarší čtvrť města Reyn. Mnoho století stojící domy jsou dodnes aktivně používané a starousedlíci jej pořád obývají. Tato místa mají fantastickou atmosféru a jsou sympaticky fotogenická. Pokud hledáte nejlepší kuchyni z ostrovů, v této čtvrti ji naleznete hned v několika skvělých restauracích.

 

 

Sousedící čtvrť Tinganes je od dob vikingů až dodnes místem vladařů. V těchto červených budovách s typickou travnatou střechou ze 16. století i dnes sídlí vláda se všemi úřady ostrovů. Během toulek křivolakými uličkami se dostávám do modernější části centra a v jedné z nich vidím retro dodávku Citroen a postávající frontu před ním. Streetfood u Jakupa se ukázal jako skvělá volba k rychlému posilnění. Chutě jsou nezvyklé, suroviny kvalitní a dokonce mohu prohodit pár slov s majitelem a jeho zákazníky. Hlavní téma posledních pár dní je příprava na zítřejší festival. Prý bude poprvé zcela cashless, takže peníze můžete nechat doma. Bez kreditky nebo mobilu se zítra nikdo v centru dění neobejde. Dvě, tři ulice dále je otevřena výstava obrazů místních rodáků, kde se sklenkou vína v ruce rozmlouvají hloučky přátel tohoto umění.

 

Pár dalších kroků a objevuji dvě století starý hřbitov Gamli Kirkjugarður, který mi naprosto učaroval. Opečovávaný a přitom silně zarostlý, luční kvítí a kříže uprostřed paloučku, nepravidelné stezky mezi hroby a stromy zasazeny bez jakéhokoliv řádu. Obrovský zážitek. Je pozdní odpoledne a počasí, které míří na ostrovy mě nutí vydat se na návrat do domku na pobřeží. Přijíždím za silného deště a větru a až do usnutí se na tomto stavu nic nemění. Večeřím některé z traveler menu co jsem si přivezl z ČR a po jídle na mě čeká Gin s tonikem, zatáhnutí závěsu a postel.

 

Na severu se spí skvěle a zdejší vlhký chladný vzduch je pro mě tím pravým. Losos, který mám ke snídani je skvělý a spolu s tmavých severských chlebem a kávou je základem dnešního dne. Saksun je dnešním prvním cílem cesty a je dle jediné zdejší cestovní agentury tím nejvíce fotografickým místem ostrovů. Jede se zde překrásným a drsným údolím mnoho kilometrů a na konci se nalézá fantastický pohled na zátoku s pěti či šesti domy a jedním prastarým dřevěným kostelem. I kdybych měl jet na ostrovy pouze kvůli tomuto výhledu, stálo by to za celou tu cestu. Ovce kam člověk dohlédne, po úbočí skal padají vodopády přímo do zátoky a lavička přede mnou, na závětrné strany u jednoho ze stavení, mi toto vše zprostředkuje na dlouhé minuty v naprostém pohodlí.

 

Cestou zpět musím opět přes údolí a celou tuto trasu míjím malé obláčky, které jsou sotva pár metrů nade mnou. Mít s sebou žebřík, tak si v tom mraku snad i postojím. Toto v Česku nezažiji. Pohled okolo mě je zvláštní směsicí uhrančivé drsné krásy a nehostinnosti. Poprvé se vydávám na další ostrovy a cílem jsou nyní města jménem Runavík, Leirvík, Klaksvík a jako dnešní poslední je vesnička Vidareidi, nejsevernější z obcí, kam se dá dostat automobilem bez nutnosti použití trajektu. Za zdejším polorozpadlým kostelem na konci skalisek má člověk pocit, že dále již nic dalšího neexistuje a že stojíte na samotném konci světa. Další z obrazů, které ve mě díky cestování zůstanou navždy.

V Runavíku jsem na chvíli zaparkoval u hlavní cesty na parkovišti, abych se trochu protáhl a zjistil jsem, že jsem zastavil přímo před prosklenou výkladní skříní moderně pojaté tělocvičny, kde právě probíhal trénink baletního oddílu. Chvíli tak přihlížím sehrané koordinaci mladých dívek, ladně a lehce téměř jako víly, poskakujících jedna za druhou v kruzích po parketách. Zaznamenal jsem, že si mne některé při oddychu u prosklené stěny všimly. Aby také ne. Jsem vybaven rudou bundou i čepicí, abych v případě potřeby v záplavě zeleně a černých skal byl v přírodě viděn, ale zde ve městě, jsem nápadný turista jako vyšitý z nevkusného módního východoněmeckého katalogu. Jakmile jsem si chtěl udělat fotku pro zapamatování, všechny tanečnice se seběhly k oknu a začaly společně pózovat, skákat a také mávat. I toto je sever, přátelský a velmi srdečný. Vyměnili jsme si tedy pozdravy a ještě chvíli koukám na ty víly a jede se dále.

 

Klaksvík je pozoruhodné moderní město rozprostírající se na obou stranách zálivu a vidět jej byl pro mě veliký zážitek. Je zároveň druhým největším městem Faerských ostrovů a kromě moderního hotelu, který se staví v samém centru města, je zde krásný a architektonicky zajímavý kostel Christianskirkjan se zvonicí mimo samotnou budovu, který byl postaven před více než 70 lety z čediče a severských jehličnatých dřevin. Uběhlo 70 let od dostavby a přitom je svým vzezřením moderní i na dnešní dobu. Je naprosto dech beroucí.

 

Na jednom z parkovišť ve zdejším přístavu vidím stánek na kolech nabízející fish & chips. Zdejší čerstvá ryba, kterou přede mnou upražila milá paní středního věku a asijského vzezření chutnala výtečně! Jako již několikrát i zde na mě okamžitě spustí něco ve Faerštině. Toto se mi stává s železnou pravidelností na mých cestách v každé zemi. Zřejmě jsem univerzální typ Španěla, Ukrajince, Švéda, Islanďana či Holanďana. Jakmile zjistí, že nic více než anglicky se mnou nepořídí, začíná mě zpovídat odkud že jsem, jak se mi ostrovy líbí, kam se chystám příště a hrdě mi povídá, že ryby, které připravuje, jsou z trhu právě z tohoto přístavu. Majo, kterou jsem dostal k hranolkům je opět typicky nasládlá, krom ryby a hranolek je tu dále trocha hráškového pyré a celé jídlo je i přes jeho jednoduchost, božské! Nastal čas vrátit se. Zítra měním ubytovatele a také chci ještě večer vyrazit do hlavního města, abych se zúčastnil letního festivalu VOXBOTN 2019. Jedná se o jednu z nejočekávanějších akcí krátké letní sezóny i celého roku.

 

 

Ráno mě čeká poslední snídaně s tímto čarovným výhledem. Sbalit se, napsat hodnocení do guestbooku a mohu vyrazit do Gjógv. První polovinu cesty již znám z předchozího dne. Tu druhou si užívám jak mi mlha a déšť dovolí. Moje cesta povede přes dvě plánované zastávky. Malá vesnička Elduvík, kterou nemohu po cestě na sever minout, je od pobřeží vzdálena pouze pár kroků a tvoří ji spolu s kostelem asi na desítku domů. Stojím kousek od kostela a mám štěstí, právě totiž končí mše. Mám proto šanci nahlédnout do útrob severského kostela a nikoho přitom nebudu rušit. Doznívá hudba. Čekám ještě chvíli poté, co vyjde poslední z nepočetných věřících a vcházím do malého předsálí, kde si mě coby zpestření dne ihned odchytne zdejší farník a jedna zdejší dáma zavěšená do svého manžela. Dle mého oblečení je jim vše jasné. Turista a zde? Po krátkém seznamovacím rozhovoru a otázkách co mě sem přivádí, mi dáma a farář dávají rychlokurz historie jejich kostela. Opravdu pyšní jsou na ozvučení svého svatostánku, které obstarávají miniaturní varhany. Tyto prý doputovaly darem přímo od dánské královské rodiny z jejich soukromé královské kaple v Kodani. Vyrobil je na zakázku Dánský mistr, jehož jméno jsem ihned po vyslechnutí tohoto příběhu zapomněl a jsou zde, v této nevelké vesnici, jako dar pro zdejší věřící komunitu. Kostel zvenčí vypadá jako jeden z mnoha těch, které známe u nás, ale uvnitř je to zcela jiné. Pod stropem ode dveří až ke kazatelně visí vikingský člun a zeď za kazatelským pultem je plně vyzdobena různými ornamenty, které se váží k různorodé směsici několika náboženství. Po každé straně kazatelny navíc stojí vysoké menory a dotvářejí tak pocit zvláštního a rozhodně nezvyklého duchovního mixu. Manžel oné dámy je vysoký a štíhlý, špatně slyšící, dobrosrdečně se tvářící velmi starý muž se severským vzezřením. Malá vzrůstem a s vysoko postaveným hlasem, ukazující na svého chotě, mi energická tělnatá dáma vypráví, jak se s manželem před 70! lety poznali v Jihoafrické republice, kdy ona jako dcera dánského politika a on vyšší důstojník téže armády působící v Africe, nalezli v sobě zalíbení. Jakmile se přes další a další rodinné témata dostáváme ke vnoučatům, které sem z Kodaně co dva týdny na víkend letadlem posílají děti oné dvojice na hlídání, začínám pomalu couvat ze dveří ven. Se vřelým loučením se mi dostává milého pozvání k nim domů na kávu, rebarborový koláč a album rodinných fotografií. Ano, i toto je sever. Sever mám rád. Nikdo si zde nepřipadá zcela cizí a všude máte dveře otevřeny. A to doslova, protože zde ve Skandinávii, se domy ani auta nezamykají. Co nejvlídněji odmítám a s díky se loučím.

 

Po krátké prohlídce miniaturní vesnice se vydávám opět na sever. Projíždím vysoko na úbočí jednoho z kopců a pode mnou se najednou vynoří středně velká vesnice v údolí. V záplavě černé, zelené a šedé barvy, které povětšinou pohled na zdejší vesnice provázejí, náramně nápadně paběrkuje kousek žluté barvy. I z té dáli vidím, že je to dívka se sytě žlutou sukní snad tančící před zdejším opravdu krásným černým kostelem postaveným hned u pláže. Funningur jsem v plánu neměl, ale obracím vozidlo a sjíždím prudký kopec do centra obce. Vede mě zvědavost. Ke kostelu vede malý most, který překonává horskou říčku protékající městem a poté těsně kolem kostela přímo do oceánu.

 

Když se přibližují, vidím dívku jak svou sytě žlutou sukni natáčí při pózování fotografovi. Kontrast žluté a okolí je fantastický. Na malou chvíli se dám s dvojicí do řeči a dostávám povolení si také udělat pár záběrů s neznámou a překvapivě snědou kráskou v klobouku. Kostel a přiléhající hřbitov na okraji zátoky mají své kouzlo a měkké sluneční světlo dodává místu nádech romantiky. Protože jsem těsně před dnešním cílem, vydávám se ještě poznat vesničku Eidi, která je turisticky lákavá pro svou polohu v ústí zátoky a také svým fotbalovým hřištěm, kde se hraje pouhé metry od mořské hladiny. Když jsem zde projížděl já, sloužilo hřiště především jako parkovací plocha pro řadu campingových vozidel turistů.

 

 

Přijíždím do vesnice Gjógv, která mi pro dnešní noc bude domovem. Městečko je v sevření dvou kopců, jejichž špičky jsou zahaleny oblaky a výhled přes záliv je na strmé stěny skalisek protějšího ostrova Kalsoy. Po ubytování na úpatí jednoho z kopců a po dalším adventure menu na oběd, se vydávám do příkrého srázu mezi pasoucí se ovce, abych uviděl celé údolí z hora. Pár desítek minut se škrábu s přestávkami nahoru skrze několik branek v oplocení, které člení zdejší terén na uzavřené pastviny a čím jsem výše, tím horší panují podmínky. Zvyšující se vítr je ledovější a přináší spousty vody v podobě mračen a jemného deště. Co pár metrů je ve srázu vyhloubená jáma, ve které leží a přežvykují ovce. Jsou svědky mého zdolávání trasy, kterou jsem si zvolil a při každém mém nemotorném kroku s pobavením zabečí. Když kolem nich přešlapuji většina z nich zůstává klidných. Jen tak něco je nerozhází a že by se zvedaly v tomto nečase právě kvůli mě? Jsem nahoře a na druhé straně posledního oplocení je již prudký, několik desítek metrů hluboký sráz.

 

Kolem mě létají ukřičení racci, kteří zde, ode mě na dosah hnízdí. Má přítomnost se jim nelíbí a varují svými skřeky ostatní. Kdybych natáhl ruku, mohl bych se jich v letu snad i dotknout. Vyšlapaná cestička vede podél srázu až na konec hřebene a cestou vítr odhání mraky, ve kterých nyní putuji. Na konci stezky přicházím k malé lavičce, která zde čeká na poutníky, kterým zprostředkuje celou krásu této vesnice a údolí jako na dlani. Jsem celý mokrý a na kost promrzlý, ale jsem šťastný. Cesta vede buďto zpátky nebo rovnou dolu po dřevěných schodech, které zde vystavěli místní pro podporu turistiky. Schody mě vedou až k nejstaršímu přírodnímu chráněnému přístavu vikingů na ostrovech. Je to chráněná mini zátoka v sevření dvou skal a rybáři a nájezdníci zde na cesty vyplouvali po staletí.

 

Jsem opět ve vesnici asi dva kilometry od mého pokoje a kousek ode mě je otevřeno malé bistro Gjáarkaffi. „Jestli si chceš objednat, měl by sis pospíšit příteli“ vítá mě majitel, který za čtvrt hodinky zavírá. Dodávám unavenému tělu energii ze zdejšího piva a vydávám se vesnicí na obhlídku. Je čas večeře a nastává čas dojíst zbytek proviantu, který jsem zde měl možnost nakoupit a ochutnat. Dojídám poslední kousky rebarborového závinu, poslední zbytky ostružinové marmelády a poslední instantní polévku. Před spaním si procházím fotky a videa z dnešního dne a dopíjím poslední doušky ginu. Zítra mé dobrodružství končí a já ujedu poslední kilometry na ostrovech a naposledy projedu podmořským tunelem, který je po celé své délce osvětlen širokou paletou barevných světel. Na parkovišti u letiště zanechávám své auto na stejném parkovacím místě a klíčky opět nechávám v nezamčeném vozidle. Nikde nic nevyřizuji ani neřeším. Následuje rychlé odbavení, opět mačkanice v jediné společné hale a let do Kodaně. Návštěva duty free, opět jedna pylsa na letišti a může se letět do ČR. Dobrodružství je na konci, ale v mé mysli bude zřejmě tato cesta navždy.

Michal